Mýty vs. fakta

Zkušenosti dokazují, že s problémem násilí páchaného na ženách v partnerských vztazích je stále spojeno mnoho různých mýtů a předsudků. Existuje obrovský rozpor mezi fakty (rozsah problému, jeho příčiny a pozadí) a názory na toto téma. Rozšířené mýty a předsudky nedovolují ženám postiženým násilím, aby byly schopny hovořit o své situaci. Zabraňují i tomu, aby se ženám dostalo adekvátní pomoci. Zachází to až tak daleko, že ženy hledají vinu u sebe a neodváží se vyjít se svým problémem na veřejnost.

1. mýtus:

To není násilí, ti dva se jen „hádají“.
Mezi hádkou a násilím je podstatný rozdíl: při hádce jde o konflikt dvou osob, které jsou si přibližně rovny. Při hádce jde ze začátku o rozpor zájmů a každá ze zúčastněných stran se snaží prosadit svoje zájmy. Jakmile je však mezi nimi nerovnost síly a moci (například jedna osoba je fyzicky silnější, ozbrojená, a nebo disponuje financemi), vzniká nebezpečí, že silnější stana zneužije svoji převahu ve prospěch svých zájmů. V tu chvíli se hádka mění v násilí. Jedna ze zúčastněných stran podlehne. Nerovnost sil je vždy přítomna ve vztahu dospělých a dětí. Ale i ženy jsou v naší společnosti v mnoha oblastech v pozici slabšího. Tuto nerovnost moci hodnotí jako příčinu násilí i Organizace spojených národů v Deklaraci o odstranění násilí páchaného na ženách, zveřejněné v rezoluci  OSN č. 48/104 z 20. prosince 1993.

2. mýtus:

Násilí se vyskytuje pouze v „problémových“ rodinách.
Násilí může postihnout každou ženu nezávisle na příslušnosti k sociální vrstvě, kultuře, náboženství a nezávisle na věku. Dojem, že násilí se týká jen problémových rodin, vzniká proto, že v některých skupinách společnosti se násilí utajuje více než v jiných. Pro ženy v těchto skupinách, kde je téma zkušeností s násilím velmi tabuizované, je proto ještě těžší hledat a získat pomoc. Pro mnohé ženy má zveřejnění násilí závažné důsledky, například může utrpět pověst rodiny, muž může ztratit zaměstnání, u cizinek může být ohroženo povolení k pobytu. Starší ženy mají méně šancí začít „nový život“, zdravotně postižené ženy si uvědomují, že nemají téměř žádnou jinou možnost, než snášet násilnického partnera.

3. mýtus:

Násilí v rodině je soukromá záležitost, stát by se do toho neměl míchat.
Žena, která požádá někoho o pomoc, se takto již rozhodla svůj problém zveřejnit. Násilné činy jsou podle našich zákonů trestné, bez ohledu na to, zda jsou páchané v rodině nebo mimo ní. kromě toho velkou část násilných činů tvoří tzv. oficiální delikty, to znamená, že je žaluje a stíhá stát. Stát se tedy zavázal zakročit i při násilí páchaném v rodině.

4. mýtus:

Ženy si jen vymýšlejí, aby získaly byt nebo výhody při rozvodu.
Skutečnost je taková, že skryté násilí při násilných činech  v rodině vysoko převyšuje nahlášené případy. Je velmi pravděpodobné, že se násilí vůbec nezveřejní a neoznámí. Ženy násilí mnohem častěji tají nebo bagatelizují, než aby v tomto směru přeháněly.

5. mýtus:

Ženy asi chtějí být týrané, jinak by násilníka opustili.
Ženy, které zažívají násilí, zkoušejí všechno možné, aby změnily situaci. Chtějí, aby násilí přestalo, často však zároveň touží udržet si vztah či manželství. Až když selžou všechny jejich pokusy, hledají pomoc mimo rodiny. Někteří muži kontrolují svoje ženy tak, že se ženy bojí s někým hovořit o tom, co zažívají. Ne všechny ženy se mohou uchýlit k příbuzným nebo známým. Bojí se, protože ani tam nejsou v bezpečí. Mnohé ženy nemají peníze a nevědí, kam by se mohly obrátit. Mnoho žen má strach z budoucnosti, ze zhoršení finanční situace, ze ztráty přístřeší. Cizinky mohou mít jazykové problémy nebo strach, že přijdou o povolení k pobytu.

6. mýtus:

Ženy „vyprovokují“ násilí nebo si ho nějakým způsobem „zaslouží“.
Takovýto postoj legitimizuje páchání násilí v určitých situacích, vinu za násilí připisuje obětím a mužů páchající násilí zbavuje zodpovědnosti. Za „provokaci“ bývá často označené už to, že žena přijde o něco později z práce, má na něco vlastní názor, navštíví svoji kamarádku a  nebo si dovolí muže kritizovat. Muži často považují za provokaci chování, které sami u sebe považují za samozřejmé. Násilné činy ospravedlňují tím, že chování ženy označí za „chybné“, ale také tím, že žena kritizovala mužovo stejné „chybné“ chování. I ženy, které se snaží být „perfektní“ bývají týrané.

7. mýtus:

Ženy si samy vybírají partnery, kteří je týrají.
Žádná žena nechce, aby jí někdo bil, znásilňoval, a nebo zavraždil. Na začátku vztahu tyrani obvykle ještě nesahají po násilných prostředcích. Násilné chování obvykle začíná až po určitém čase spolužití. Skryté formy násilí jsou často spojeny s pozitivně chápanými tradičními hodnotami, takže je těžké si uvědomit, kdy začíná zneužíváni moci, kontrola a útlak. „Rytířský ochránce“ se nepozorovaně stává kontrolujícím mužem, šílená zamilovanost se mění v šílenou žárlivost, ujišťování „Jsem do tebe blázen“ se změní na tvrzení „ Mám právo na tebe i na tvoje tělo“.

8. mýtus:

Muži týrají ženy, protože sami v dětství zažili násilí.
Muži, kteří páchají násilí, sice často v dětství zažili násilí, a vlastní zážitky s násilím jsou jistým „rizikovým“ faktorem, který může vést k tomu, že se člověk chová násilnicky. To však automaticky neznamená, že by bludný kruh násilí musel nevyhnutelně pokračovat. Negativní zkušenosti z dětství mohou vést až k mimořádně odmítavému postoji k násilí, jakož tomu je u mnoha mužů. Zážitky z dětství mají tedy různé následky. Někdy mohou sice chování vysvětlit, ale nikdy ho nemohou ospravedlnit.

9. mýtus:

Základní příčinou mužského násilí je alkoholismus.
Muži, kteří týrají svoje ženy, páchají násilí tehdy, když jsou opilí, ale i tehdy, když jsou střízliví. Alkohol není příčinou násilí, je jen jeho stimulátorem. Odbourává zábrany, a proto se agresivní impulzy zesilují. Stav opilosti využívají násilníci jako argument, aby nemuseli přebírat zodpovědnost za svoje činy.

10. mýtus:

Muži týrají ženy, protože nedokáží vyjádřit svoje city jiným způsobem.
Násilné činy v soukromé sféře se všeobecně chápou jako čistě afektované chování – muž někdy jednoduše „vybouchne“, neví jak jinak se svými pocity zacházet. Tento argument přehlíží skutečnost, že násilné činy jsou zpravidla vlastní rozhodnutí. Muži ani ve stavu silného afektu neuhodí například svého šéfa, svoji ženu však často ano.

Zdroj: Konat proti násilí na ženách, Aspekt a Pro Familia, 2000