Alena

“Jednou si rudých pruhů od antény na zádech všimla učitelka tělesné výchovy a okamžitě se jala vyšetřovat, od čeho to mám, kdo mi to udělal,” vzpomíná Alena, “jenomže já jsem nechtěla nic říct. Věděla jsem, že kdyby se to dozvěděl otec, nastalo by ještě větší peklo. Pro mě i pro mámu. A tak jsem tehdy učitelku přesvědčila, že jsem spadla do kopřiv, když jsme s bráškama lozili po stromech,” pokračuje Alena ve vyprávění. Těžko říct, jestli jí tehdy učitelka uvěřila, každopádně už se po ničem dál nepídila. A Alena už si příště dala větší pozor, aby následky otcova řádění nikdo nespatřil.

Než se rodiče definitivně rozvedli, vybaví si jejich nejstarší dcera asi nejhorší obrázek, kdy otec ručníkem škrtí matku a ona, tehdy malá holčička, běží uprostřed noci k sousedům pro pomoc. Zpětně přiznali, že jim bylo jasné, že se u nich doma něco děje, ale nechtěli se jim plést do života. Bohužel ani zdaleka netušili, jak je situace vážná.

“Těšila jsem se, že po rozvodu rodičů, budeme mít konečně klid a začneme normálně žít,” odkrývá Alena svou tehdejší představu o budoucnosti, “akorát, že rodina byla v tak tíživé finanční situaci, že jsem po ukončení základní školy nemohla pokračovat dál ve studiu, ale musela jsem rovnou začít pracovat. A přinášet do napjatého rodinného rozpočtu alespoň nějaké finance.” Zaměstnali ji tedy jako uklízečku v bance, z čehož samozřejmě neměla radost – těšila se totiž, že se jednou stane kadeřnicí –, ale doufala, že to jednou bude moct dohnat. “Roky ale běžely, sourozenci dospívali a matka sama nedokázala utáhnout čtyři děti, takže jsem si žádnou školu nestihla dodělat,” krčí rameny Alena.

V šestadvaceti už prý byla zralá na vdávání. Ona to tak sice nevnímala, avšak soused, který se jí nelíbil a kterého původně odmítala, ji tak dlouho ’otravoval‘, až mu podlehla a otěhotněla s ním. Pořádně se se svým nastávajícím ani neznali a už čekali dítě a chystali svatbu. “Kdyby nebyla taková doba, nevdávala bych se,” kroutí hlavou, “ale nevěděla jsem, co jiného mám dělat.” A podle jejích slov to bylo nejhorší rozhodnutí v jejím životě. Manžel totiž začal Alenu fyzicky napadat už v průběhu těhotenství. “Prý jsem mu zkazila život. Chtěl si užívat, akorát, že já jsem musela otěhotnět,” vypočítává Alena hlavní manželovy výčitky. “Primitiv!” uleví si vzápětí, “asi nevěděl, jak vznikají děti.”

Jenomže Josef s bitím své ženy nepřestal ani později, když se jim narodila po synovi ještě holčička. Vyhrožoval, že zabije ji i děti. A aby svým výhružkám dodal na vážnosti, přiložil jí jednou pistoli k hlavě. Jindy je zase všechny naložil do auta a řítil se nepřiměřenou rychlostí po silnici: “Mně je už všechno jedno! Klidně nás zabiju všechny!” křičel v afektu. Alena se třásla strachy po celém těle, chtěla z auta za jízdy vyskočit, ale nakonec se neodvážila: “Ikdyž jsem byla strachem bez sebe, mé ochranitelské pudy zvítězily,” přiznává, ”bála jsem se, co by pak bylo s dětma. Nedokázala bych je tady nechat napospas tomu idiotovi,” rozčílí se i po letech při vzpomínce na tu bizarní situaci.

Celý příběh Aleny naleznete v knize V dobrém, i zlém a ještě horším, kterou můžete zakoupit online. Pokud s námi chcete také sdílet váš příběh, prosím, kontaktujte nás.