Helena

…V nemocnici jí poraněnou ruku sice odborně ošetřili, ale když se vyptávali, jak se to Heleně stalo, začala se vymlouvat. Že prý neopatrně krájela zeleninu do polévky, ale lekla se bouchnutí dveří a přitom si nechtěně nožem probodla ruku. Filip nad matkou nešťastně postával, poslouchal, jak opět kryje agresivitu a týrání svého manžela a najednou se neudržel: „Mami, prosím tě, kdy už to skončí?“ žadonil, „ kdy už konečně přiznáš, jak to všechno je?“ Lékař nechápavě zvednul obočí a Filip spustil, jak už se nemůže dívat na to, jak je otec na matku hrubý, jak ji ubližuje, slovně i fyzicky, a že tohle zranění je poslední kapka, než by došlo k nejhoršímu. Helena jen potichu vzlykala a nezmohla se ani na slovo. Doktor vytušil, o co tady kráčí. Nechtěl se ovšem míchat do rodinných záležitostí, a tak doporučil nešťastné dvojici, aby, pokud je situace natolik vážná a nemají, kam by šli, nakontaktovali azylový dům. Tam prý určitě najdou útočiště.

Zkusíme to, usnesla se Helena a hned ráno zavolala do azylového domu, kde jí sdělili, že mohou nastoupit už druhý den. V rychlosti proto sbalila věci pro syny, jejich oblečení, učení a doklady, a po snídani vyrazili. Na sebe v tom kalupu úplně zapomněla. Chtěla nad tím mávnout rukou, ale starší Filip trval na tom, že se pro pár maminčiných věcí vrátí. Bylo mu už šestnáct, takže by případný otcův atak určitě ustál. Ten naštěstí příchod syna do domu vůbec nezaznamenal. Vyspával své další alkoholické opojení. A tak Filip posbíral, co mu matka poradila a co ještě uznal za vhodné, a rychle se vytratil.

„Tady, v azlovém domě, nám začal úplně nový život,“ usmívá se Helena. „Musela jsem si najít novou práci a část zodpovědnosti na sebe musel převzít i můj starší syn Filip.“ Po škole chodil na brigády a snažil se vydělávat. Neutrácel ovšem za sebe, ale se zvých vydělaných peněz hradil polovinu nákladů na provoz domu, ve kterém zůstal jeho agresivní otec. Nechtěli o nárok na dům přijít z důvodu neplacení poplatků.

Jak se všem třem daří s odstupem dvou let? K manželovi se Helena ani synové vrátit nechtějí. Doma neznamenali nic. „Zapomněla jsem na to, že jsem člověk,“ přiznává. „Byla jsem jen stroj, který musí všechno zvládnout a neodporovat. Dnes už jsem někdo úplně jiný. Jsem ženská, která se umí radovat a umí stanovit svému okolí hranice. Týrat už bych se nikdy nenechala,“ prohlašuje přesvědčivě…

Celý příběh Heleny naleznete v knize V dobrém, i zlém a ještě horším, kterou můžete zakoupit online. Pokud s námi chcete také sdílet váš příběh, prosím, kontaktujte nás.