Sabina

Vlastně měla obrovské štěstí, že ji všichni, včetně toho posledního, Pavla, opustili a žádný mladé ženě výrazněji fyzicky neublížil. Psychických ran však utržila nespočet. Pavel, kupodivu, nepřestal se svým týráním ani po jejich rozchodu. Věděl, čím své bývalé přítelkyni nejvíce ublíží, a tak ji neváhal vyhledat v kavárně, kde nyní pracovala. Jako běžný zákazník se usadil ke stolečku tak, aby viděl na celý podnik a nezúčastněně čekal, až si ho jeho bývalá všimne. Když ho Sabina zmerčila, začala se uvnitř třást, ale zároveň si v duchu opakovala: “Už ti nemůže ublížit. Jsi daleko silnější, než jsi bývala. Tohle hravě zvládneš.” A tak se vydala obsloužit ’nového hosta‘.

Jenomže jakmile se přiblížila ke stolečku, u něhož Pavel seděl, jakoby se v ní probudila opět ta stará Sabina, která servíruje své srdce na zlatém podnose. “Jak se ti vede?” prohodil s úsměvem místo pozdravu Pavel a předstíral zájem o odpověď. “Dobře!” opáčila mu stručně. “Jak se máš ty?” “Já přímo skvěle,” rozzářil se a dodal: “všechno se mi začalo dařit. Taky jsem potkal úžasnou holku. Je nádherná, milá a usměvavá. Hlavně si jí můžu vážit,” uzavřel svůj opěvovací proslov Pavel. V Sabině byla miniaturní dušička. Chtělo se jí plakat, křičet, prostě utéct. Ale zmohla se jen na jediné: “Tak to je fajn. Zasloužíš si někoho takového,” a rychle přešla k bezpečnějšímu tématu: “Co si u nás dáš?” “Vlastně asi nic,” podíval se na hodinky: “už budu muset běžet,” utrousil na půl pusy a zvednul se ze židle. Sabina na něj udiveně pohlédla, ale pak jen řekla: “No tak se měj!” a přidala lehký úsměv. Idiot, pomyslela si a odešla zpátky za bar.

Ta úleva, která se v ní zničehonic rozhostila, byla nepopsatelná. “Ano, zní to zvláštně,” přiznává sama, “na jednu stranu se mě jeho štěstí v očích nesmírně dotklo, ale taky vím, a to je ohromně osvobozující. Že s takovým mužem stejně nelze být šťastná. Ledaže by jeho současná přítelkyně byla ještě větší potvora, než on. Ale o tom dost pochybuju. On přímo vyhledává oběti,” uvědomuje si Sabina. Koneckonců i ona jednou z nich byla. A proč se někdo do takové role dobrovolně staví? Sabina na to našla odpověď poměrně záhy: “Všechny mé problémy plynuly jednak z nízkého sebehodnocení, ale také je ovlivnili mí rodiče. Otec je uzurpátor a velmi vznětlivý člověk. Mamince tedy nezbývá, než se mu vždycky podřídit,” krčí rameny. Sama ale bohužel model chování, ve kterém vyrostla, bezděky přejala. Všem mužům po svém boku se tedy od počátku podřizovala a nikdy si pořádně nevšimla, že se její vlastní život někam vytratil. Zůstala jí jediná kamarádka a i za tu může být vděčná, že na Sabinu nezanevřela, neboť na ni měla čas jen tehdy, když k tomu partner dal svolení nebo když náhodou – obvykle v době jeho nepřítomnosti – našla volnou chvíli.

Dobrovolně svůj život nechávala ovládat svými partnery. Připadalo jí to správné. Dnes ale ví, že na tohle nikdo nemá právo! “Musím se nejprve dát do pořádku já sama. Vztah s Pavlem mě dost poznamenal, ale věřím, že jsem na nejlepší cestě už stejné chyby neopakovat,” usmívá se Sabina a dodává: “Ikdyž velmi toužím po dítěti a už nejsem nejmladší, zařekla jsem se, že si k sobě nikoho nepustím, dokud nebudu připravená. Je to moje jediná šance!”

Její maminka život promarnila po boku tyrana, ale Sabina má pro sebe ’objednanou‘ daleko lepší budoucnost.

Celý příběh Sabiny naleznete v knize V dobrém, i zlém a ještě horším, kterou můžete zakoupit online. Pokud s námi chcete také sdílet váš příběh, prosím, kontaktujte nás.